Malta

Tak vam pisu z Malty, proto prosim omluvte absenci vselijakych smajliku a hlavne hacku. No, co na to rict... Jsem zklamana, ze jsme ve tride samy cesi a na pokoji taky a ze hotel rozhodne neni trihvezdickovy, na zachode je plisen a do vany clovek vleze jen se zavrenyma ocima. Na druhou stranu jsem tu nasla prima kamosky a muzeme cely den chodit po cele Malte kam chceme, uplne klidne muzem nasednout a jet si klidne na Gozo. A taky si myslim, ze mam velkou sanci na hubnuti, dneska jsem mela pulku croassantu, cerealie, hroznove vino a frappe. Achjo... Je fakt blby psat denik, vzdyt to nikdo necte... No kazdopadne jestli mate v planu jet na Maltu se Student Agency tak NIKDY neberte Junior Club, bud jdete do rodin nebo do College Campu, vyplati se to... Koncim, tak se mejte a doufam ze se mate stejne super jako ja.

Obhajoba

23.8. 21:00

Bree se ztěžka posadila do sešlého koženého křesla, které toho pamatovalo víc než leckterý dub. Bohužel podle toho i vypadalo - no a které starožitnictví vám vezme prakticky pouhé dřevo obalené shnilou kůží? Tupě zírala na plísní prolezlou stěnu před ní. Jeden den. Zavřela oči. Byl to přesně týden, co jí přišla obálka z ministerstva. Nejdříve si myslela, že je to jen nějaká další nesrovnalost co se týče jejích sociálních dávek, obálka byla naprosto k nerozeznání od jiných. Jenže tam bylo předvolání. K soudu. Ale ne kvůli dluhům, kvůli ní. Protože promrhala svůj život. Protože pokud se neobhájí, bude smazána. Protože jiná spermie, jejíž plod mohl vést plnohodnotnější život, nedostala šanci. A pokud se neobhájí, tak ji také dostane.

Nikdy, nikdy, nikdy jsem tu obálku neměla otevírat, přemítala Bree. Jenže každý ví, co se stane, když na dopis nezareagujete a nedostavíte se. Budete smazáni. Bez procesu. Zbývá jí jeden den a ona neví, co použít na svou obhajobu. Vždyť oni mají plné právo ji vymazat - ona svůj život promarnila!

Bývala hrozně naivní. V osmnácti se rozhodla, že uteče do Ameriky. Jenom další bláhová holka z Evropy, která si myslela, že na západě najde štěstí. Měla to tak perfektně nalajnované - na gymnáziu se snažila a měla samé jedničky, rodiče doktoři její cestu plně podporovali, i když měli o dceru samozřejmě strach. Chtěla nastoupit na školu, žádný Yale nebo Princeton, nějaká obyčejná by jí stačila. Chtěla být zubařkou - zubaři mají ve Státech spoustu peněz. A potom přišla ta zpráva - že rodiče měli nehodu, jsou mrtví. Odletěla zpátky domů, aby jim zajistila důstojný pohřeb. Ale svého snu se nevzdala - doma pobyla dva měsíce a na podzim odletěla zpátky do Ameriky. Zajistila si podnájem v malém bytě v New Yorku a podala přihlášku na nedalekou školu. Nebyla to první liga, ale dobrý průměr. Vzali ji a poskytli plné stipendium.

Ani ne po půl roce s tím sekla. Do dneška neví, co byl ten důvod, asi pouhopouhá lenost. Najednou ji nebavilo chodit na dlouhé a nudné přednášky. Proč - kariéru může rozjet i jinak... A teď je tady. Pětadvacet let. Číšnice v tom nejzaplivanějším bistru na světě. Plat, za který by se styděl i uklizeč záchodů. Má pronájem - byt jedna jedna v té nejšpinavější a nejnebezpečnější ulici. Neumí nic - není dobrá ve sportu, neumí kreslit ani hrát na nějaký nástroj, nevyniká v ničem. Možná, že jen... ne. Přijde k té nekompromisní porotě a řekne jim, že umí zpívat? To by je asi moc neobměkčilo.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

23.8. 21:00

Bree zkontrolovala svého pětiletého syna Jeremyho, zda spí, a potichu zavřela dveře jeho pokoje. Došla do prostorného, luxusně zařízeného obývacího pokoje a přitulila se k manželovi.

"Meredith ještě nedorazila?" zeptala se ho.
"Ne, ale znáš ji, přesnost rozhodně není její jméno," zasmál se Derek.
"To sice ne, ale chůva je to k nezaplacení, uznej. A ty její borůvkové koláčky," olízla se Bree.

Zvoní zvonek u dveří

"Meredith, vítejte, jen si odložte, my s Derekem hned odejdeme, snad nám ještě nezrušili rezervaci," usmála se Bree na poněkud rozložitou postarší černošku.
"Ale jistě, paní, omlouvám se, že jdu pozdě, ale ty autobusy vůbec nejezdí," posmutněla Meredith.
"Ale to máte říct, vždyť víte, že bychom vás kdykoliv vyzvedli," poznamenal Derek.
"Ach ano, ale to bych přece po takových významných lidech nemohla chtít... Ne, ne, to se nehodí, to by bylo nemístné," zrozpačitěla chůva.
"No, tak my půjdeme," přerušila trapné ticho Bree a vyšla s manželem z jejich nablýskané drahé vily na předměstí. Nasedli do nejnovějšího modelu Porsche a odjeli do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v New Yorku.

Bree byla vynikající zubařka, se širokou a významnou klientelou. V osmnácti odešla z domova a našla si podnájem v New Yorku. Když jí umřeli rodiče, jela jim na pohřeb, ale svého snu se nevzdala. Vrátila se do New Yorku a získala plné stipendium na vcelku dobrou vysokou školu. Po dvou letech jí byla nabídnuta možnost dokončit studia na Princetonu, a Bree tu možnost přijala. Derek, se kterým se seznámila na Princetonu, byl vyhlášený chirurg. I když otěhotněla během studií, studium nepřerušila a co nejdříve po porodu si našla báječnou chůvu Meredith.

Breein život byl prostě pohádka. Tahle Bree svůj život nepromarnila.

vlastně nic zajímavýho ...

Dlouho jsem nepřispívala. Ne, že by to snad někoho mělo vzrušovat, ale přece jenom napíšu proč. Tak zaprvé (no, tak zajediné) - přišlo mi zkrátka zbytečné psát něco, co nikdo nečte ani nenavštivuje... no, ale objevilo se tu pár komentů, tak aspoň těch pár řádek vždycky splácám =o)

Ve středu jsem se vrátila z Havířova, no jízda Pendolinem jako vždycky suprácká (až na počůraný prkýnko na záchodě, který přede mnou opouštěl jakýsi pán ... ehe, a pak že chlapi nejsou prasata xD) Včerejšek byl celý stráven na počítači .. no a dneska jsem šla s Miškou nakupovat a následně na jahodovej shake a frapučíno do Kaštanu, což je útulná kavárnička s nádherným výhledem na komunistickej zchátralej Prior xD Vedle nás seděla nějaká stará paní a pořád nás něčim vyrušovala. Nejdřív se ptala Mišky jestli má pravý vlasy (má přírodní kudrnatý), načež ona odpověděla že jo. A pani na to, že to má od kadeřníka, ne? Míša se s ní nechtěla moc zdržovat, tak jenom zakejvala hlavou (a zakoulela očima xD) Potom mě pani povzbuzovala když jsem lapala otravnou vosu do vězení pod prázdnou skleničku od Bonaquy (nakonec se podařilo!), paní se hrozně divila, že vosa nedává med a taky že nehraju košíkovou (fajn, tak mam 171 cenťáků a co? xD) Pak sme jí jak blbci pomáhali dolů ze schodů s vozíkem (paní totiž odmítla jet výtahem, že se sama bojí). Nejdřív jsem jí podpírala (byly tam totiž dva pěticentimetrové schody xD) no a potom zas půl hodiny stála na schodech, které byly moc příkré na to aby jsem jí podpírala, protože prý to zábradlí pálilo. Následovala dvacetiminutová naprosto bezúčelná návštěva knihkupectví, kde nám nějakej mlaďoch hledal knížku, nakonec se přidala i vedoucí a chtěla volat brigádnici. No a potom ten Central, návštěva Zuzky, uražení Zuzky a zejtřejší turnaj a ještě ten 22 minutovej rozhovor s Kulišanem a ... prostě je toho hodně a nikdo to stejnak nečte, tak co xD