Malta

Tak vam pisu z Malty, proto prosim omluvte absenci vselijakych smajliku a hlavne hacku. No, co na to rict... Jsem zklamana, ze jsme ve tride samy cesi a na pokoji taky a ze hotel rozhodne neni trihvezdickovy, na zachode je plisen a do vany clovek vleze jen se zavrenyma ocima. Na druhou stranu jsem tu nasla prima kamosky a muzeme cely den chodit po cele Malte kam chceme, uplne klidne muzem nasednout a jet si klidne na Gozo. A taky si myslim, ze mam velkou sanci na hubnuti, dneska jsem mela pulku croassantu, cerealie, hroznove vino a frappe. Achjo... Je fakt blby psat denik, vzdyt to nikdo necte... No kazdopadne jestli mate v planu jet na Maltu se Student Agency tak NIKDY neberte Junior Club, bud jdete do rodin nebo do College Campu, vyplati se to... Koncim, tak se mejte a doufam ze se mate stejne super jako ja.

Obhajoba

23.8. 21:00

Bree se ztěžka posadila do sešlého koženého křesla, které toho pamatovalo víc než leckterý dub. Bohužel podle toho i vypadalo - no a které starožitnictví vám vezme prakticky pouhé dřevo obalené shnilou kůží? Tupě zírala na plísní prolezlou stěnu před ní. Jeden den. Zavřela oči. Byl to přesně týden, co jí přišla obálka z ministerstva. Nejdříve si myslela, že je to jen nějaká další nesrovnalost co se týče jejích sociálních dávek, obálka byla naprosto k nerozeznání od jiných. Jenže tam bylo předvolání. K soudu. Ale ne kvůli dluhům, kvůli ní. Protože promrhala svůj život. Protože pokud se neobhájí, bude smazána. Protože jiná spermie, jejíž plod mohl vést plnohodnotnější život, nedostala šanci. A pokud se neobhájí, tak ji také dostane.

Nikdy, nikdy, nikdy jsem tu obálku neměla otevírat, přemítala Bree. Jenže každý ví, co se stane, když na dopis nezareagujete a nedostavíte se. Budete smazáni. Bez procesu. Zbývá jí jeden den a ona neví, co použít na svou obhajobu. Vždyť oni mají plné právo ji vymazat - ona svůj život promarnila!

Bývala hrozně naivní. V osmnácti se rozhodla, že uteče do Ameriky. Jenom další bláhová holka z Evropy, která si myslela, že na západě najde štěstí. Měla to tak perfektně nalajnované - na gymnáziu se snažila a měla samé jedničky, rodiče doktoři její cestu plně podporovali, i když měli o dceru samozřejmě strach. Chtěla nastoupit na školu, žádný Yale nebo Princeton, nějaká obyčejná by jí stačila. Chtěla být zubařkou - zubaři mají ve Státech spoustu peněz. A potom přišla ta zpráva - že rodiče měli nehodu, jsou mrtví. Odletěla zpátky domů, aby jim zajistila důstojný pohřeb. Ale svého snu se nevzdala - doma pobyla dva měsíce a na podzim odletěla zpátky do Ameriky. Zajistila si podnájem v malém bytě v New Yorku a podala přihlášku na nedalekou školu. Nebyla to první liga, ale dobrý průměr. Vzali ji a poskytli plné stipendium.

Ani ne po půl roce s tím sekla. Do dneška neví, co byl ten důvod, asi pouhopouhá lenost. Najednou ji nebavilo chodit na dlouhé a nudné přednášky. Proč - kariéru může rozjet i jinak... A teď je tady. Pětadvacet let. Číšnice v tom nejzaplivanějším bistru na světě. Plat, za který by se styděl i uklizeč záchodů. Má pronájem - byt jedna jedna v té nejšpinavější a nejnebezpečnější ulici. Neumí nic - není dobrá ve sportu, neumí kreslit ani hrát na nějaký nástroj, nevyniká v ničem. Možná, že jen... ne. Přijde k té nekompromisní porotě a řekne jim, že umí zpívat? To by je asi moc neobměkčilo.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

23.8. 21:00

Bree zkontrolovala svého pětiletého syna Jeremyho, zda spí, a potichu zavřela dveře jeho pokoje. Došla do prostorného, luxusně zařízeného obývacího pokoje a přitulila se k manželovi.

"Meredith ještě nedorazila?" zeptala se ho.
"Ne, ale znáš ji, přesnost rozhodně není její jméno," zasmál se Derek.
"To sice ne, ale chůva je to k nezaplacení, uznej. A ty její borůvkové koláčky," olízla se Bree.

Zvoní zvonek u dveří

"Meredith, vítejte, jen si odložte, my s Derekem hned odejdeme, snad nám ještě nezrušili rezervaci," usmála se Bree na poněkud rozložitou postarší černošku.
"Ale jistě, paní, omlouvám se, že jdu pozdě, ale ty autobusy vůbec nejezdí," posmutněla Meredith.
"Ale to máte říct, vždyť víte, že bychom vás kdykoliv vyzvedli," poznamenal Derek.
"Ach ano, ale to bych přece po takových významných lidech nemohla chtít... Ne, ne, to se nehodí, to by bylo nemístné," zrozpačitěla chůva.
"No, tak my půjdeme," přerušila trapné ticho Bree a vyšla s manželem z jejich nablýskané drahé vily na předměstí. Nasedli do nejnovějšího modelu Porsche a odjeli do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v New Yorku.

Bree byla vynikající zubařka, se širokou a významnou klientelou. V osmnácti odešla z domova a našla si podnájem v New Yorku. Když jí umřeli rodiče, jela jim na pohřeb, ale svého snu se nevzdala. Vrátila se do New Yorku a získala plné stipendium na vcelku dobrou vysokou školu. Po dvou letech jí byla nabídnuta možnost dokončit studia na Princetonu, a Bree tu možnost přijala. Derek, se kterým se seznámila na Princetonu, byl vyhlášený chirurg. I když otěhotněla během studií, studium nepřerušila a co nejdříve po porodu si našla báječnou chůvu Meredith.

Breein život byl prostě pohádka. Tahle Bree svůj život nepromarnila.

vlastně nic zajímavýho ...

Dlouho jsem nepřispívala. Ne, že by to snad někoho mělo vzrušovat, ale přece jenom napíšu proč. Tak zaprvé (no, tak zajediné) - přišlo mi zkrátka zbytečné psát něco, co nikdo nečte ani nenavštivuje... no, ale objevilo se tu pár komentů, tak aspoň těch pár řádek vždycky splácám =o)

Ve středu jsem se vrátila z Havířova, no jízda Pendolinem jako vždycky suprácká (až na počůraný prkýnko na záchodě, který přede mnou opouštěl jakýsi pán ... ehe, a pak že chlapi nejsou prasata xD) Včerejšek byl celý stráven na počítači .. no a dneska jsem šla s Miškou nakupovat a následně na jahodovej shake a frapučíno do Kaštanu, což je útulná kavárnička s nádherným výhledem na komunistickej zchátralej Prior xD Vedle nás seděla nějaká stará paní a pořád nás něčim vyrušovala. Nejdřív se ptala Mišky jestli má pravý vlasy (má přírodní kudrnatý), načež ona odpověděla že jo. A pani na to, že to má od kadeřníka, ne? Míša se s ní nechtěla moc zdržovat, tak jenom zakejvala hlavou (a zakoulela očima xD) Potom mě pani povzbuzovala když jsem lapala otravnou vosu do vězení pod prázdnou skleničku od Bonaquy (nakonec se podařilo!), paní se hrozně divila, že vosa nedává med a taky že nehraju košíkovou (fajn, tak mam 171 cenťáků a co? xD) Pak sme jí jak blbci pomáhali dolů ze schodů s vozíkem (paní totiž odmítla jet výtahem, že se sama bojí). Nejdřív jsem jí podpírala (byly tam totiž dva pěticentimetrové schody xD) no a potom zas půl hodiny stála na schodech, které byly moc příkré na to aby jsem jí podpírala, protože prý to zábradlí pálilo. Následovala dvacetiminutová naprosto bezúčelná návštěva knihkupectví, kde nám nějakej mlaďoch hledal knížku, nakonec se přidala i vedoucí a chtěla volat brigádnici. No a potom ten Central, návštěva Zuzky, uražení Zuzky a zejtřejší turnaj a ještě ten 22 minutovej rozhovor s Kulišanem a ... prostě je toho hodně a nikdo to stejnak nečte, tak co xD

prison break

Nojo, pomalu ale jistě se mi začíná po tomhle seriálku stejskat. Téda, a to sem o něm měla fanstránku a básnila o něm jako o nejlepšim seriálu všech dob (no, tak to zrovna ne, ale milovala sem ho xD). Jenže potom jsem objevila Heroes a všechno šlo tak nějak do kopru (no divíte se?). Ale teďkonc při hledání nějakýho solidního avoše pro tenhle post mě přepadla náladička a s takovou nostalgií sem procházela fanart na mojí zmiňované býv. stránce (adresu vám radši nedám, bývalá = stará a tedy kvalita wallů i avatarů je..no, strašná xD)

Sem v tom Havířově. Pokoušela sem se stáhnout icq, ale přístup k internetu tu pořád vypadává, takže za hodinu se mi stáhlo asi 57% a potom se to zastavilo, lmao. Takže prostě to no, končim. Nigga.

horký kakao

Jojo, přesně o to sem teďkonc požádala mamku, a to z toho důvodu, že nám došly zásoby chococcina (horká čokoška pro Dolce gusto) *smrk*
Asi bych sem měla napsat průběh celýho dne, když to má bejt jako můj deníček xD
Tákže, ráno jsem vstala a snídala koblihu s marmeládovou náplní. Potom sem vstala, zastrčila židli a šla si vyčistit zuby... xD
No po tomhle všem sem měla v deset sraz na hřišti s Mírou a měli sme v plánu jakože hrát golf (jakože to co sme prováděli se golfem dalo nazývat stěží xD)
Aspoň jedna užitečná věc z toho vznikla - ode dneška bude v mym slovníčku o sto procent víc lmao a nigga. nebo lmao, nigga. anebo nigga,lmao. ale spíš to předtim.

Do pytle, to kakao vůbec nechutná jako horká čokoláda. Jo, to sem vám ještě chtěla říct (ne, že kakao nechutná jako horká čokoláda, i když to je taky důležitý), ale že od zejtřka budu v Havířově. Tejden. To je takový město na Moravě, kousek od Ostravy. Hm. Tak asi je správnej čas to ukončit. Tak teda konec. Lmao, nigga.

P.S. - za to krásný logo moc moc děkuju moc moc šikovnýmu michelangelovi (s moc moc blbě skloňovatelnou přezdívkou xD)

Pathology

název - Pathology
rok výroby - 2008
obsazení - Milo Ventimiglia, Alyssa Milano





Stoprocentní zklamání. Milo Ventimigliu ráda nemám, každopádně ale tvůrci filmu lákali dobrou zápletkou i dějem, tak jsem si film pustila. Chci podotknout, že filmy termínu "psycho" mi nevadí. Co mi ale vadí, je "psycho" nudný. Klišé hned na začátku - úspěšný harvardský student v podání Mila je povolán na stáž do renomované kliniky na oddělení patologie. Má nad sebou patrona v podobě starého zkušeného šéfa, ale jinak ho chudáka nikdo z týmu nemá rád, kromě jednoho prťouse, jehož taky nemá nikdo rád. Když Mila konečně začnou mít rádi, ukážou mu, že vraždí lidi. Slušňák Milo si najednou uvědomí, že je to vlastně docela fajn, a tak začne vraždit, fetovat, opíjet se a podvádět svoji snoubenku s jinou patoložkou (při pohledu na jeho zadek sem málem vrhla.. ale uznávám že jeho fanynky to asi bavilo...) No a ten konec by nikdo nečekal - všichni umřou až na Mila. Téda, jak on to dělá?




 

Babky v ringu

V obchodě se porvaly dvě stařenky na invalidních vozících

To sou zase ale jednou zprávy. Dokážete si vy představit svojí babičku, ať už na vozíku nebo ne, jak zuřivě mlátí a kope do stejně staré protivnice? No dobrá, ty kopance berte trochu s rezervou, maximálně udeření holí do kotníku. Na jednu stranu to může být určitě podívaná o nervy, protože stačí jeden špatný úder a je z toho zlomená noha, na stranu druhou to ovšem zas tak špatné být nemusí. Budu citovat Gregory House v epizodě 3×01 rozmlouvajícího o těžce postiženém pacientovi - "Doufej, že se chtěl zabít, to by totiž aspoň znamenalo, že je při vědomí." Převedeno do situace, o níž tu píšu - "Nezoufej, když babička dostane nervíky a bude chtít někoho zmlátit, aspoň to totiž znamená, že je stále plná chuti do života a elánu."

Možná, že právě tohle je recept na spokojené stáří. Alespoň dvakrát do půlroka si pořádně do někoho bouchněte (nejlépe do někoho jiného než do chudáka manžela) a srdíčko vám zaplesá. Jenom si dejte pozor, aby neplesalo uvnitř zatuchlých vězeňských zdí.